Termín: 9. - 30. července 2000
Autor: Alena
Letní trasové výjezdy do zahraničí jsou už tradicí: v roce 98 jsme se v hojném počtu vypravili na skvělou (díky hostitelům) návštěvu Vidka a Jelky do Slovinska, loni jsme s CK Honza Tour spluli kousek švýcarského Rýna a několik mírně divokých, průhledných jihofrancouzských řek a letos nám „CK“ SoSo (tedy děkujeme Sovům – Skalům a jejich francouzským přátelům) báječně připravili zájezd do Bretaně. Na jeho úspěšnosti se podílel také kamarád ToKa a skvělí šoféři, pánové Jan Totter a Otakar Herman z Ledče nad Sáz., provozovatelé zahraničních cest. Naši dopravci byli vstřícní a příjemní po celou cestu, starali se o nás téměř „jako doga o děti“ (tedy - našli nás na našich toulkách vždy, kdy bylo třeba a rychle). „Padli jsme si do oka“ natolik, že jsme se loučili s tím, že se zase uvidíme (umějí Korsiku, Skandinávii, Paříž a co já vím…).
Na Radlickou v podvečer v pátek 21. července se dostavili všichni velmi! včas: Tonda + Erika, Eva + Honza Holl., Eva + Mirek Pal., Eva + Standa Skřiv., Alena, Honza a Ira Slav., 2 Honzové + Eva Pel., Jitka, Petr a Martin Postr., Andra, Michal a Yvona Kol., Jana Neu., Zdena Bau., Darka, Zdeněk Bíl., Petr Klein, Pepa Kos a bratří Janákové (Zdeněk má dvojče Vladimíra) a včas přijela i jemně fialová (snad barvy hortensií) Karosa (ovšem s motorem Cummings), za kterou jsme se nemuseli stydět ani na zahraničních parkovištích. Ku svolávání a na znamení odjezdu byla vybavena drnčivým tramvajovým zvonkem, což se nám natolik zalíbilo, že jsme se dožadovali svolávání při každém nastupování. Vedení zájezdu se ujal To.Ka, Sovíci se k nám připojili až ve Francii. Naše cesta vedla přes Loděnici, kde byl naložen sud piva, gril a dřevěné uhlí, do Stříbra - zde jsme na doporučení pánů šoférů dobře povečeřeli v restauraci Zlatý kalich (nevynechat !!! – budete-li někdy projíždět tímto městečkem), průjezd přes hranici byl rychlý a pak už jsem se začali rozkládat po autobuse k nočnímu přejezdu.
Všechny dny našeho společného zájezdu prokládané trochou poměrně dobrého pití (neboť: … kdo vkusně je nalitý, má duši vzácné kvality…….cit.) byly plné humoru a velmi příjemné:
SO 22.7.: Obloha bez mráčků, přiměřenou rychlostí vedlejšími silnicemi a silničkami (tedy bez dálničních poplatků) s krajinou na dosah ruky projíždíme městečky, s výšky autobusu můžeme dobře nakukovat do probouzejících se kavárniček a krámků. V deset ráno (nedaleko Montérau) konečně první lahví šumivého zdravíme anděle, co nad námi bdí celý den. Toka se Sovou si posléze začínají vyměňovat SMS-ky, takže se bez problémů setkáváme před kempováním v Jargeau. Po stavbě stanů, uložení soudku piva do lednice a osvěžení plaváním v ne příliš teplé Loiře na plovárně Ille Charlemagne se vydáváme na prohlídku Orléans, města, kterým se mnohokráte prošla historie. Z pamětihodností důkladněji obhlížíme katedrálu a radnici a pak už jen tak bloumáme uličkami plnými květů (a Janek P. je šikovný hoch, neboť se sám nachází dříve, než se rodiče dohodnou, kdo ho bude hledat!). Večer v Jargeau je česko-francouzský, Sova nám představuje všechny své kamarády, mezi nimi i Annii Cruz (nazývá ji svou bytnou Ančou Křížovovou), co nám zajistila kempy, a tak jí tleskáme, Marka, který hezky hraje Pink Floyda, je zde také Veronique, co zná naši pražskou hospůdku, Sophie – ta byla letos na Kačáku a také dost malých dětí, které se motají kolem rozpáleného grilu. Po předešlé obvyklé porci večeře u stanů dobře zvládáme další porce českých špekáčků, francouzských klobásek, francouzských salátů, zapíjíme českým pivem, francouzským vínem a becherovkou v libovolném pořadí i množství.
NE 23.7.: Je to po předešlém večeru až s podivem, ale opravdu všichni vzorně v sedm vstáváme a přesně v osm – jak domluveno - vyrážíme na další cestu (samozřejmě po zacinkání „tramvaje“). Sova nám vysvětluje, že je to vlastně jako šest (odpočítává na středoevropský čas a posun na západ) a naviguje náš výjezd z Orléans rozhodnými pokyny typu: doprava, nééé (samozřejmě, to už jsme vpravo), teď to vezmeme nábližkou, ale bude to trochu delší….. Podél Loiry projíždíme lány slunečnic vzorně natočených k těm mrakům, za kterými tuší slunce a lány hrušní, jejichž plody slouží k přípravě krajové speciality – hruškovice, silnice místy vede po náspu, který slouží jako protipovodňová hráz. Ze zámků na Loiře nám Sova k rychlé obhlídce pouze z vnějšku doporučuje mohutný Cambort, Blois by prý za prohlídku stál, ale to bychom se do té Bretaně nedostali, takže ho pouze fotografujeme přes řeku, zato se procházíme pěkným parkem s mohutnými cedry k Chaumont vysoko nad řekou. To už je nad rovinou při Loiře „azúro“. Posléze se v dlouhé šňůře aut dostáváme šnečím tempem do městečka Amboise, kde je první delší přestávka: malebnou, leč poněkud turistickou, uličkou přeplněnou krámky i lidmi se dostáváme k zámečku du Clos Lucé, kde poslední léta svého života žil Leonardo da Vinci. Je zde původní vybavení a výstava modelů technických zařízení, které da Vinci navrhl a podle původních nákresů zhotovilo IBM. Po průjezdu větším Tours opouštíme Loiru a kolem páté odpolední se ocítáme v jiné krajině i v jiném počasí – je jasné že na suché trávě dnes stany nepostavíme. Přesto to v kempu kousek od Mont.- St- Michel stíháme v krátké (a v průběhu dvou následujících dnů dost výjimečné) chvilce, kdy neprší. Předem plánovaný večerní Saint Michel procházíme v pláštěnkách, je odliv a blátivé mořské dno kolem mu na kráse nepřidává, oproti předpokladům SoSo se dovnitř večer nedá jít, dáváme tedy přednost sklence dobrého vína v útulné hospůdce. A pak už jenom prší, lije, chvilkami i zablýskne. Další ráno nám Jana Neužilová ukazuje třídecový hrnek, který zapomněla u stanu, je téměř plný. A to to prý od dvou do pěti mělo přestávku. Kosákův popěvek „ Je po dešti a kosové…“ velmi procítěně přednesený nepomáhá, a tak je rozhodnuto o změně plánu: necháme stany stát i pro další večer.
PO 24.7.: deštivé ráno po deštivém večeru na Mont-St-Michel a deštivé noci pod stany (Janákům se v rybníčku ve stanu prý spalo dobře). Nálada nepoklesá a navíc ještě máme důvod ke slavení dvanáctin Janka Pelichovic. Stany oproti původnímu plánu ponecháváme stát, zato podle plánu po desáté autobusem vyrážíme do kraje. V poledne pak – posíleni vínem i jinými dobrotami už děláme srandičky u prvního menhíru. Skoro neprší a jeho tvar nás inspiruje k oddělenému (ženy, muži) fotografování. Brzy poté následuje prohlídka Dol-de-Bretagne, jehož gotická žulová (vápencové omítnutí čas dávno odvál) katedrála rozhodně za shlédnutí stojí: my jsme to měli s devadesátiminutovým velmi zasvěceným výkladem podaným mladou (hezkou, inteligentní,…) průvodkyní a navíc naprosto srozumitelnou (tedy nefrancouzskou) angličtinou, výklad byl „doprovázen“ klarinetovým kvintetem připravujícím se tam na večerní koncert (něco z Gerschwina, evergreen Yesterday, Smetanova polka,…. i Pochod Radeckého v té majestátné katedrále zazněl), kdo nevydržel dlouhý výklad, viděl více z městečka s půvabným fotogenickým náměstím - kamenné a hrázděné domky, květiny všude a velmi uspořádané obchůdky. Cililink! – moment, ještě ne, ještě…….. ona zařízení jsou zde častá, bezplatná, ba i čistá, za zmínku však stojí, že jsou – no, my jsme to nazývali „koedukovaná“, to jest, že dáma musí zpravidla nejprve projít kolem řady pisoirů, byť momentálně používaných, aby se dostala tam, kam míří. Cililink, a uháníme pouze ještě pár minut úzkými uličkami kamenných domků,a už je tu pobřeží a oceán dnes ale splývající se šedí nebe a jsou tu i surfy na kolečkách a lodě na kolečkách, o kterých nám Sova už dříve vyprávěl. Městečkem Cancale projíždíme až na výběžek Pointe du Grouin, odkud dále pokračujeme pěšky stezkou v hustém zeleném a trnitém porostu na členitém skalnatém útesu, někde naproti je britský ostrov Jersey. Déšť respektujeme jen částečně – to jest jdeme tou nádhernou přírodou, jak původně plánováno, leč trochu si tu vycházku zkracujeme, je tu i první miniplážička, na které prvních pár odvážlivců ( Filip, Honzík Pel. Jr., Michal K. Zdeněk J. a Jitka P. v nových plavkách, které už pak nikdy neviděla) zkouší teplotu vody. Mirkovi Palečkovi se v tom nádherném prostředí velmi daří jeho meisterstuck „Teď jsem já u kormidla…“ Konec vycházky, měli bychom se podívat, kam jsme došli (Le Verger), abychom to mohli zavolat šoférům. Netřeba – už jsou tady, aby nás vezli dál – tentokráte do Saint-Malo. Rozchod na půldruhé hodiny, kolorit přístavního města (s obrovským majákem Le Grand Jardin) se nejlépe stíhá nasát při procházce po opevnění. Scházíme se dispciplínovaně včas (tak jako ostatně po celý zájezd) a silničkou podle moře, které je právě teď kdesi daleko za pásem písku a bláta, se vracíme k promoklým stanům u St. Michel. Zde je dohodnuto večerní posezení se zpěvem v kempové restauraci a hostinský, který předpokládal, že Češi mu nedají mnoho utržit, je velmi,velmi překvapen.
ÚT 25.7.: Je po dešti – alespoň na chvíli, kdy opouštíme kemp. Cesta dnes vede hlavně pobřežím, čím dál tím víc malebným – kamenné domky s bílými okny a okenicemi, všude spousty bohatě kvetoucích hortensíí, množství loděk na vodě, na bahnitém písku nebo na někdejším dnu moře dnes už pouze travnatém. Jedeme i přes další zajímavost - přílivovou přepouštěcí elektrárnu, bez zastávky projíždíme městečkem Dinard až na parkoviště u Fort la Latte. Parkoviště je dost obsazené, krámečky pro turisty nabízejí zboží s místním folklórem s motivy majáků, hortensií, lidových krojů, k tomuto kraji patří také dudy. Dá se zde koupit sestava 8 – 10 pohledů na totéž místo ( což se ale skoro nepozná) za různého stupně přílivu a odlivu. Vstupné do la Latté je mírné, a tak touto obrovskou pevností nad mořem procházíme a kocháme se dalekými výhledy za momentálně slunného počasí. Cestou turisticky značenou (výletníci se zde vyskytují, ale nikoli v zástupech) pak pokračujeme rozsáhlým fialovo – žlutým vřesovištěm na útesech směrem ku Cap Fréhel, oceán je teď azuro až tmavě zelený, slunci se občas dokonce daří prorvat šeď mraků, opět útulná plážička, ale teplotu vody odhadujeme zase jenom kolem těch 15. A nahoře nás zase sleduje náš fialový autobus. Na okraji městečka Paimpol (bretoňsky Pempoull, směrovky jsou zde dvojjazyčné), když si Sova i ToKa našli každý svého „jazyka“, aby se doptali na Lezardrieux, kde máme trávit další dvě noci, se dovídáme od místního starce, že …pravda vítězí (poté, co se doví, odkud jsme) a že máme moc dlouhý autobus. (Dlouhý autobus s dobrými řidiči se ale dostal všude, i když byl někdy opravdu dost dlouhý.) Lezardrieux u protáhlého mořského zálivu je příjemný travnatý kemp lemovaný listnatým lesem (zejména jedlými kaštany) a protnutý uzoučkou asfaltkou pouze pro hosty končící nad mořem, které zde ale svou „šířkou“ a krajinkou na druhém břehu připomíná jihočeský rybník. Grilovali jsme zde lososy, tuňáky a další banality, Kadlecovi pak - za našeho okukování a komentářů - okusili, co se dalo (a snad i nedalo) pozřít ze zakoupeného celého kraba vlastnoručně ve vroucí vodě dozavražděného. Strávili jsme zde dva moc hezké večery, v ten první jsme Martinovi Postráneckému připomněli, že mu už je celých sedmnáct, druhý – středeční - byl přesně v duchu našich slezin: nástrojů bylo dost, pití také (Fernet a Becherovka v kombinaci s dobrými francouzskými víny), účast hojná, oslavili jsme Evu Palečkovou a Honzu Pel. seniora – ten nás pohostil nerozbitými českými rakvičkami s českou šlehačkou.
STŘ 26.7.: Cililink - nastoupit, popojet, kuk vlevo, kuk vpravo, cililink, nastoupit, popojet, prohlídnout něco tu i tam – nevím, jestli jsem stihla všechno zaznamenat, ale všechno bylo pěkné: nejdříve kaple v Kermaria založená ve 13tém století a udržovaná v tomtéž duchu, ze všech soch apoštolů v patnáctém století zde volně umístěných zatím chybí jen sv. Lukáš. Kaple je známá později odhalenou velkou nástěnnou freskou Tanec smrti – Smrtka vede dlouhý řetěz za ruce se držících chudých, bohatých, významných, bezvýznamných, starých, mladých … Cililink.Ve městě Plouha (některá jména v tomto kraji moc francouzštinu nepřipomínají) bloumáme především tržištěm na velikém prostranství před zavřeným kostelem. „Hadry“ se zde prodávají v omezené míře a jsou o moc elegantnější než na jaké jsme zvyklé od nás (všimněte si gramat. rodu), hudební produkce, prodávající téměř výlučně místní prodávají místní výrobky, výpěstky a pro nás zajímavé výlovky mnohdy tak čerstvé, že ještě žijí nebo dožívají. Několikakilometrová procházka po pobřeží zelenomodrého Manche je tentokráte v teplu až dusnu pod modrým nebem, teplota vody, okoušená na nevelké kamenité pláži Bonaparte, samozřejmě stejná jak popsáno předešle. Cililink. L´Abbaye prémontrée de Beauport rozložené pouze několik desítek metrů od pobřeží u městečka Paimpol také pamatuje třinácté století, možnosti zakoupit si vstupenku nevyužíváme, někteří se vydávají na krátkou procházku kolem objektu zčásti zchátralého a zčásti využívaného, Yvona z ramen svého urostlého tatínka fotografuje přes kamennou bránu řady nebývale vysokých a hustých hortensií lemujících kamenné zbytky té nejzchátralejší části už beze střechy. Pohled je to tak impresívní, že jí jsou podávány četné další foťáky (škoda, že Devětmil není barevný). Cililink a po chvilce se dlouhý autobus dostává na turistické místo (zápis neúplný) s přístavištěm vyhlídkových parníčků a vyhlídkou na stovky skalnatých ostrůvků a majáčků i Ile de Bréhat s majákem Les Héaux.
ČT 27.7.: Nejprve kratičká zastávka v Pleubian, pak delší rozchod v Tréguier (bretoňsky Landreger) opět s četnými kamennými a hrázděnými domy a především gotickou katedrálou postavenou na románských zbytcích, jsou zde dochovány i dekorace keltskými motivy. Užíváme si výrazně stabilně nestabilního počasí, zejména při odpolední vycházce opět krajem vřesovišť, skalnatého pobřeží, majáků, osamělých kapliček a domků. U jednoho takového jsme se před lijavcem snažíme ukrýt pod stromy, ale na silný příval vody to příliš nestačí ani v kombinaci s bundami a deštníky. A tak se trochu i zpívá, nálada neopadá (to v tomhle společenství, chválabohu, asi nejde), naopak se výrazně zvyšuje, když na cestě takřka polní mezi skalami se objevuje Bůh na kolečkách – tedy fialová střecha autobusu. A tak ji pozorujeme, jak se k nám blíží a ……jak se otáčí a míří obráceným směrem. (Mobily, mobily, ty kdyby nebyly, kde by jsme byli. Byli by jsme taky byli, jenže někdy v tý…. pozn.: rýmovačka autorky textu). Pár kilometrů a už zase parkujeme, tentokráte přímo u barevné kamenité pláže (mnozí si ji trochu rozebíráme pro doma), oproti nám z moře ční kulisa skal, právě neprší, koupeme se a je nás dost, neboť už jsme na teplotu vody zvyklí. V podvečer dojíždíme do zamluveného Camp de Keravilin u Trédres, kde pro nás ale zbyla louka až za plotem, což se nevyplatilo Postr. (co jste s tím rozříznutým stanem udělali?). Večer zpíváme a popíjíme u moře a pozorujeme měnící se barevnost oblohy při slunci zapadajícím do těžkých mraků.
PÁ 28.7.: Ranní zastávka v Perros-Guirec, autobus zůstává na okraji města u zábavního jezírka s dětskými motorovými čluny (něco jako autodrom) a my, tentokráte už v horku, „šplháme“ na náměstí a ke kostelu, kde se k produkci chystá mladý dudák italského vzezření ve skotském oblečení. Nějaké suvenýry, zásobu baget a popojíždíme k vrcholu zájezdu (ale ono bylo vrcholové všechno): Cote de Granit Rose – žulovému růžovému pobřeží. Slunce nám při tom courání skoro až pálí, růžové skály a bílé loďky, modrá voda a plážičky a pro nás poslední příležitost ke koupání. Volíme pláž na okraji města Trégastel, ta patrně hlavní je v sobotním horkém odpoledni zaplněná a neláká, prolézáme tedy pod skalami o kousek dál, kde je krásně prázdno. Kohosi napadá, že průlez může být zaplavený až půjdeme zpět, no což, tak půjdeme jinudy. Voda zde, byť v uzavřeném zálivu, je ovšem v tom horku až mimořádně osvěžující, přes skály se dá vlézt i do otevřeného, poněkud větrného a ještě studenějšího moře (toť atrakce pro Michala K.). Nádhera, pohoda, ale čas odebrat se k autobusu nastává: průzkum ústupových cest – zamýšlený postup druhou stranou kolem honosného velkosídla na skále nelze – skála sahá až do hluboké vody, přístupová skulina v skalách je opravdu zaplavená, zbývá téměř horolezecký čin ve spojení se siláckými výkony některých mužů, kteří se ke všem dámám chovají jakoby to byla pírka, a kdo si netroufne, má ještě pohodlnější možnost „zlodějského“ průstupu oplocenou zahradou multiboháčů, na což se přišlo až když většina z nás měla boj o zdravou kůži za sebou. Druhý večer v Trédres byl zase pěkný, zase na břehu moře, leč přec jen kousek vzdáleného, takže jsme kolem půlnoci doběhli ke stanům dost mokří – ono se totiž ve tmě moc nepozná, že už už bude pršet.
SO 29.7.: Budíček za tmy, všichni se natolik snažíme, že „Pozdrav andělům“ se pak může vykonat v klidu a odjezd směrem domů je zahájen o celou minutu dříve (6:59)! Cestou nás opouštějí Sovíci, aby to domů dorazili svým autem, o postupu se pak vzájemně s Tondou informují SMS-kami. Nám autobusovým vybylo ještě osm, pro řidiče povinných, hodin volna v Paříži (ale to už by nebylo povídání o Bretani), ve 23:00 zahájen pak poklidný noční přejezd.
NE 30.7.: Oběd v již doporučovaném Zlatém Kalichu ve Stříbře, tentokráte v samoobsluze v prvním patře, sud navrácen do hospody v Loděnici a zájezd ukončen opět v Radlicích „Pozdravem andělům „ tentokráte sponzorovaným bratrem Janákem, kterému se toto naše počínání natolik zalíbilo, že si text i příslušné prostocviky během zájezdu průběžně opakoval, aby se mohl zablýsknout v pravou chvíli.
Bylo to moc fajn a doufejme, že se napřesrok v hojném počtu zase sejdeme k letnímu zahraničnímu (cenově výhodnějšímu) trasovému zájezdu. Zbývá pouze včas (a seriózně) se dohodnout KDY a KAM.