Hory 2008

Jako CK vybrána již vícekrát odzkoušená plzeňská INTERTRANS, Zvoleno AIME LA PLAGNE ve výšce 2100m, 10 účastníků (Andra, Alena, Erika, Lída, Zdena G., Jitka s Karlem, Borek, Ivan, Michal).

Podvečer 18. ledna – Zličínské autobusové nádraží je plné žlutých autobusů, ten náš ale nenacházíme – je „svozový“ a až se zpožděním se konečně vykládají lyže a zavazadla účastníků z jiných měst, poté se nakládají ta naše, pak se zase vykládají, hledá se totiž černé pouzdro s lyžemi ne moc touto situaci potěšeného brňáka, pak se opět nakládá to naše (nenalezené brněnské pouzdro se prý vyřeší v Plzni?). Konvoj všech autobusů vyráží s neuvěřitelným jen půlhodinovým zpožděním. Patrovým autobusem s přívěsem míříme do oblasti Mont Blancu odpovídající bezpečnou rychlostí a s občasnými 20timinutovými pauzami; při delší ranní se k našemu překvapení ukazuje, že Zdena vůbec nemá ráda párky s odkrojenou špičkou.

Francie z okénka autobusu se zdá suchá a teplá, dokonce i světoznámé lyžařské středisko Albertville a malebné Annecy – jen kdesi v dáli vysoké bílé vrcholky. Stejně vypadá i Aime a Macot, za kterým začíná první ( tedy No 21) zatáčka 16tikilometrového stoupání k Aime la Plagne. No 20 – stopy sněhu v příkopech, No 9 : plochy ostrůvků sněhu snad převažují nad koberečky suché trávy, teprve u No 4 pěkně šustí přemrzlá sjezdovka. Než dojde k ubytování, dá se leccos stihnout – např. Zdena si všimne, že „se ujala“ cizí cestovní tašky namísto své, (náprava se povedla docela brzy), poté jsem se Zdenou a ještě jednou češkou také nemluvící francouzsky na docela dlouhou dobu uvězněna v přetíženém výtahu. Poněkud opotřebované ubytovací monstrum (tady to v létě asi nevypadá moc hezky) Aime 2000 je bludiště s mnoha krámky, bary, relaxačním střediskem, kadeřníkem, nefungujícím kinem, atd… Nástupní sjezd začíná hned u dveří, kabinka Telemetra přes údolí do vedlejšího střediska Plagne Centre má nástupiště uvnitř komplexu, propojení sjezdovek je víc než uspokojivé.

Pro lyžování se jako obvykle vyselektovaly dvě výkonnostní skupiny, jejichž četnost se občas mírně obměňovala. Ta méně početná, pokud nezbloudila, se držela zde poněkud „vydatnějších“ sjezdovek modrých, o nichž ti druzí říkali, že jsou dost zčervenalé. Jen třetího dne nás (některé) počasí přimělo k částečnému odpočinku, jinak jsme po šest dnů pod báječně azurovým nebem a s vějířem prašanu v zádech brouzdali „aimskými pláněmi“ (i oblastí LesArcs) do sytosti a s velikou spokojeností. (Spokojeni jsme také byli zjištěním, že bychom si ještě mnoho let mohli a měli takto užívat, neboť ve Francii jsou od věku 72 lanovky zdarma a v letošním zájezdu jsme rozhodně věkový průměr výrazně nesnižovali).

O večerech jsme se pak scházívali ke trošce pití, pár písním a více vtípkům i vyprávění, co se přes den v obou skupinkách událo: tak třeba, jak Borek nepoznal spolužáka, ale ten (vleky má zadarmo) prohlásil, že to Borkovi jde ve škole (tedy U3V) dobře, jak Ivan u shluku Němců před lanovkou velmi nahlas vykřikoval něco o Messerschmidtech a pak taky jak (zase Ivan) si nedobrovolně odzkoušel free riding, když odpadl z Pomy (taky nedobrovolně) a dostával se dolů k jejímu začátku………

V tomto bodě musím udělat dvojtečku – prostor pro Andru a její reportáž ze skupiny majoritní:

ASlav.

Dodatky ke zprávě Aleny

1 družstvo Michal. Karel, Ivan, Borek, Erika, Jitka, Andra

2 družstvo Alena, Zdena

Družstvo Přelétavá Lída, zapojovala se do 2. i 1. Někdy lyžovala jenom individuálně( tím chceme Pepovi něco naznačit).

Nejprve k Ivanovi

Ivan spadl z pomy, protože se kochal, dlouho jsme čekali než sešlapal pomou dolů pak ho zase nechce pustit karta…., Messerschmidt byla jenom ukázka poměru Ivana k spoluobčanům EU germánského původu, kteří mě zablokovali ve frontě. Napřed na ně řval anglicky go back, pak přidal češtinu: „koukej ji pustit , dále silně zvýšil hlas a mával holemi kolem sebe - táhni messerschmidte jeden zas……..“

Borek hrdinně vyrazil 1 den bez ortézy jako za mlada. Příští den přeběhnul do družstva 2, kde chválil výkony družstva a pak raději zase jezdil s námi. Večery, pokud zrovna nevětral, trávil mazáním kostivalem zapůjčeném od lidumila Ivana..

Alena se Zdenou chodily na dobré ráno i večírky do jiných pokojů. Rakouský strýček jim asi neprozradil správná čísla. Při dobrých ránech se ulejvaly a zdravily pouze máváním z okna.

Já hned první den neprojdu na vleku, protože mám místo permice pojišťovací kartu, zjistil zřízenec.Ale jak se dostat zpátky k chatě, když nemůžu vlekem? Sjedu k parkovišti, vyjedu výtahem, kupodivu najdu v labyrintu velebaráku patro a pokoj, kde bydlím. Vítězoslavně se vrátím zpět s jinou kartou a zase mě zařízení nepustí. Vlekař prohlédne moji permici, perlustruje Ivana, který už prošel a otevře řetěz a pustí mně raději vedle.

Dále tady upevňuji konverzaci v FJ. Na Korsice jsem si objednala presso a přinesli mi pivo značky Pression V Aime si objednám kromě vína ještě k jídlu vodu a dostanu rovnou účet.

Karel večer nehrál, spíš žvanil, staral se co Marta v Praze, což Borka kupodivu nechávalo v klidu. Náš pokoj si myslí, že v ložnici Marty ležel u vyhaslého krbu jenom malý lední medvídek. Soudíme tak dle Borkovy náruživosti k nízkým teplotám.

Kromě dobrých rán jsme měli různorodé zásoby do placatic, též na bývalou snídani došlo.

A tak se jednou Jitce přihodilo, když se vrhla k Ivanově placatce, že prskala a honem upíjela zásoby našeho červeného vína. Na vině je 14 karlovarský pramen a já.

Erika na svých těžkých lyžích honila kapitána z důvody neztráty vlastní osoby. Už se nedivíme, že je všude poprvé. Při té rychlosti se nedá ani pohled ze zad kapitána na krajinu stihnout-strhnout.

Kapitána na vleku nepouštěla karta průběžně. O nás se staral obětavě, hlavně o Lídu Pepo, protože s tou chodil na večeře. Za odměnu ji dotáhl na černou: „ ta je rovná Liduško, klidně se vydej s námi.“ Záhy není sjezdovka rovná, jedeme boulemi v korytu, ve kterém je spousta hlubokého sněhu. Také máme, co dělat. Klid Pepo, tady ztratil Michal hodně bodů, možná všechny.

Krásné počasí jsme měli každý den kromě jednoho. Ale i při špatném počasí jsme postupně vyráželi ven. Zatímco my ostatní jsme jezdili od mlhy a větru dolů, kde bylo poměrně hezky, Alena se Zdenou lyžovaly jenom na strání u střediska v mlze a fujavici. Prostě železné SkiLadies.

Hezky bylo i na výletě do Les Arc, místa, kam jsme původně měli rozšířený SKIPAS.

Autobus počkal na Zdenu, než si doběhla pro rukavice, koneckonců je to dětská lékařka a ví jak se má správný fakan na horách chovat. Na vině je prý Alena, vzbudila ji příliš časně ráno.

Jako snídaně jsem si oblíbili místní Cidre. To je poznámka pro ty, co s námi nebyli a chtěli by se někdy zavděčit. Jak z předchozích poznámek vyplývá, prohloupili, protože my jsme si letošní Francii užili.

Andra

nahoru